Nocování v pralese Mionší
Je léto, konec prázdnin a já byl naposledy v pralese Mionší někdy v květnu. Tehdy mi přálo počasí, pršelo a byla mlha, což pro mě jako fotografa bylo neskutečné štěstí. Fotografie z tohoto fotovýletu můžete spatřit zde:
Ale nyní hlásí přeháňky a to by mohlo být v hustě zarostlém Mionší zase zajímavé! Domlouvám se ještě s dvěma fotografy ze serveru Fotoaparat.cz (Radkem Klimšou a Kačkou Salamonovou) na nočním pobytu v pralese v lovecké chatě.
V úterý večer vyjíždíme do Dolní Lomné za p. Boháčem (správcem Mionší), který nám dává klíče od srubu, ve kterém již spával známý karvinský šlechtic a tyran, Markýz Géro, který kromě ostravsko-karvinských šachet na přelomu 19. a 20. století vlastnil i tento lovecký revír.
Auto necháváme u dobrých lidí u hájenky při vstupu do pralesa a pak po zhruba půlhodinovém výšlapu již otvíráme okenice srubu a větráme docela útulnou chatu. Je docela teplo,tak usedáme venku a hovoříme o všem možném, ale hlavně o fotografii. Během chvilky se setmělo a kolem nás je úplná tma. Prales ožívá! Pod chatou se hádá nějaký pták, který zvukem připomíná krkavce, hned nad námi proletěla sova, skoro cítíme závan jejích velkých křídel nad našími hlavami , opodál slyšíme smrtící výkřik nějakého zvířete, kterého právě polapil nějaký predátor! Je to tu jak v džungli! Odevšad slyšíme zvuky a křik a houkání a syčení a dokonce nějaký štěkot a hrubý hluboký zvuk. Normálně se bojíme! Ale tu nádhernou atmosféru chceme slyšet, tak ještě chvíli venku posedíme a pak jdeme do srubu, kde při svíčkách pokračujeme v diskusi. Kolem 23:00 jdeme spát.
Vstáváme v 5:00, začíná se rozednívat a Mionší utichlo. V noci nám na půdě běhala nějaká kuna, která pořád škrábala o dřevo,ale my usnuli, tak jsme ji pak nevnímali.
Vycházíme za šera do lesa, máme však smůlu, jelikož nepršelo a je jasno, takže nám bude do focení přes větve zasahovat slunce a to se pak těžko fotí. Východ slunce vypadá krásně a svými rudými paprsky osvětluje části stromů, pařezů či kapradí. Snažíme se to nějakým způsobem uchovat v naších fotomašinkách. Pokračujeme již po malé Polaně směrem k vrcholu Mionší. Slunce již hřeje a svítí jako v pravé léto. Občas najdeme nějaké tmavé místo, kde se dá ještě něco vyfotit,ale už to není ono. Vracíme se tedy nazpátek k chatě. Jak tak scházíme dolů, tak občas něco cvakneme, postojíme, pokecáme a najednou zjišťuji, že jsme v místě, kde to neznám. Dokonce jsme vyšli z pralesa ven! Zabloudili jsme! To se mi tu stalo poprvé! Myslím si, že jsme někde nad silnicí do Horní Lomné, proto navrhuji vrátit se zpět, ale klesat, chatu musíme najít. Dostali jsme se zpátky do pralesa, ale do míst, která vůbec neznám. Neustále traverzujeme, procházíme hlubokými roklinami nahoru a dolů,ale chata nikde! Stále to tu nepoznávám! Blíží se poledne. Jsme bez jídla a bez pití. Ráno jsme nic nejedli, protože jsme neměli hlad a nyní už nám kručí v břiše. K tomu všemu Kačka hází ukázkového tygra! Let to byl parádní, ale dopad?! Přímo na dlaně do velkých balvanů. Foťák i stativ těžce dopadli na zem, za nimi hned Kačka. Bolí to, ale naštěstí není nic zlomeného ani rozbitého! Musíme udělat rázné rozhodnutí. Scházíme prudce dolů do koryta potoka a po směru toku musíme dojít do civilizace. Toto vždy funguje a platí to i nyní. V pravé poledne jsme u našeho auta, ale my se musíme vrátit zpět nahoru do srubu pro naše věci a vše tam uvést do původního stavu. Kačku necháváme v autě a já s Radkem opět stoupáme do pralesa. Cestu známe, takže upalujeme co nám ostrý svah dovolí. Rychle nabalíme věci, uklidíme a pozavíráme okenice a zase zpátky dolů. Zvládáme to v rekordním čase (1hodinu a 15 minut). Kačka se mezi tím snažila na chvíli zdřímnout, ale v autě není tolik místa,jak by si přála. Pojedli jsme a popili a fest unavení se vracíme domů. Cestou ještě vracíme klíče a platíme za chatu.
Co říci k našemu fotovýletu? Prvně musím říci, že jsem si nikdy nemyslel, že mohu v Mionší zabloudit, vždyť jsem tu byl již tolikrát a v místních lesích jsem strávil dětství. Opravdu se mi něco takového přihodilo poprvé! Ale všechno zlé je i k něčemu dobré, jelikož jsem poznal další část pralesa, kde jsem doposud nebyl a vím, že když si tu příště zajdu, tak si tu najdu něco zajímavého. Doma jsem z mapy vyčetl, že při již zmíňovaném výstupu z pralesa, kde jsem rozhodl o návratu s traverzem zpět, jsem měl pokračovat dále a zhruba po 50-100 metrech bychom opět vstoupili do pralese a došli bychom k chatě. Měli jsme smůlu, že jsme natrefili na výběžek normálního lesa, který do Mionší zasahuje a my zrovna vyšli v tom místě. Místo abychom vyšli u chaty, tak jsem zašli až pod Úplaz do prameniště potoka Mionší.
Co však bylo na výletě nejzajímavějšího? No přeci poznání několika dalších lidí, kteří mají stejného koníčka jako já a korunku tomu všemu nasadil noční život v pralese, kdy jsme se cítili až neskutečně malí a slabí, ale přesto obdaření obrovským bohatstvím poznání samostatného života v tomto národním parku. Jeho skřeky a výkřiky jsem nikdy neslyšel a to mě naplňuje touhou po návratu do tohoto nádherného koutu naší přírody.
