V Mionší rostou zajímavé druhy hub!
V Dolní Lomné je již několik měsíců otevřena naučná stezka, která vás zavede do hlubokých hvozdů naší beskydské krajiny, a to hned přímo do pralesa!
Ano, řeč je o pralese Mionší. Stezka vede částečně po okraji pralesa, ale i tak uvidíte dost. Kdo má oči a uši na šťopkách, příjde si na své. Chce to jenom sledovat a naslouchat. Opravdu! Nekecám! Myslím, že mé fotky z poslední návštěvy tohoto skvostu karpatské přírody vás přesvědčí o návštěvě nádherného koutu naši vlasti.
15.září bude stezka uzavřena. Kdo to nestihne do tohoto data, má smůlu! Ale nezoufejte. Od 1. června příštího roku bude stezka opět zpřístupněna. Tento stav musíme chápat, protože se jedná o ojedinělý systém, který žije svým způsobem. V září a říjnu dochází k říji vysoké zvěře a lidé by určitě nebyli vítanými hosty. Hrozí i riziko napadení člověka jelenem. Následky si raději ani nechtějte představit. V zimě je v pralese více než po pás sněhu a část zvířat ulehá k zimnímu spánku. Takže zase nic a na jaře dochází k vyvádění mláďat a ke květu velice vzácných květin, např. Lilie zlatohlávek. Tady také není přítomnost turistů schvalovaná.
Máte na to 3,5 měsíce a to vám musí stačit.
Já se do pralesa vydávám poslední prázdninový den za velice pěkného rána a s dobrou předpovědí počasí na dnešní den. V Dolní Lomné vystupuji na autobusové zastávce Matyščina louka a po chvilce už vstupuji na lesní cestu vedoucí ku pralesu. Ráno je chladné a v údolí se drží ranní mlhy. Cestou sleduji okolní břehy a fotím spoustu hřibů, které v této době fakt rostou! Mlha se už rozpustila, rosa z pavučin se už také vypařila a začíná být teplo, ale tu už jsem na hranici pralesa ve stínu statných stromů a po chvilce je tma, že fotky by bylo nejlepší fotit ze stativu. Chodník se mění v blátivou stezku. Není divu sluníčko tu nezasvítí skoro celý den. Já si tentokrát vyhledávám houby a snažím se je zachytit do kouzelné mašinky zvané Fotoaparát. Mám štěstí. Rostou! Raději jsem tu přišel už dříve než mně začnou překračovat turisté a budou si přitom ťukat na čelo. „Co tu ten blázen dělá?! Leží v blátě nebo chodí po kolenou a hledá něco na zemi.“ Já přitom dělám makrosnímky. Je tu klid a ticho. Jen v dálce jde slyšet motorovou pilu a pokyny dřevorubce pro koníka, který stahuje padlé kmeny.
Asi 50 metrů ode mě v pralese se něco pohybuje, ale přes hustý porost nevidím, o koho se jedná. Tuším jelena, ale strach může mít velké oči.
Po nafocení zvláštností, které nejsou zas tak často k vidění, scházím stezkou zpátky k autobusu a cestou sleduji skupinky turistů, kteří si jdou prohlédnout Mionší.
